Žvýkání je pro lidi přirozené už tisíce let, i když se motivace v průběhu věků měnila – od čištění zubů a zahánění hladu až po pouhý zvyk a osvěžení dechu. Cesta od přírodní pryskyřice k dnešní gumové kuličce z prodejního automatu je plná nečekaných zvratů, ve kterých hrají roli starověcí Řekové, mayská civilizace, jeden exilový mexický generál a zkrachovalý americký vynálezce.
Starověké začátky: Když se žvýkala kůra a míza
Představa, že žvýkačka je vynálezem moderní konzumní společnosti, je mýtus. Lidé žvýkali odjakživa, jen k tomu využívali to, co jim nabídla přírodou.
- Neolitická Evropa (před 5 000 lety): Archeologové ve Finsku objevili zkamenělou březovou smůlu s jasnými otisky lidských zubů. Březový dehet obsahoval antiseptické látky, takže ho naši předkové žvýkali pravděpodobně k léčbě infekcí dásní a k čištění zubů.
- Starověké Řecko: Řekové nedali dopustit na pryskyřici ze stromu řečíku lentišku, které se říkalo masticha. Používali ji k osvěžení dechu a bělení zubů.
- Mayové a Aztékové: V Americe žvýkali Mayové ztuhlou šťávu ze stromu zapota (vlnovec). Této mléčné šťávě se říkalo chicle. Mayové ji používali k uhašení žízně a hladu, zatímco Aztékové měli pro žvýkání přísná společenská pravidla – na veřejnosti směly žvýkat pouze neprovdané ženy a děti, pro dospělé muže to byla společenská hanba.
První komerční pokusy v Americe
Moderní historie žvýkačky se začala psát v 19. století v Severní Americe. Prvním, kdo proměnil žvýkání v byznys, byl John B. Curtis v roce 1848. Začal sbírat pryskyřici ze smrků, vařil ji, čistil, krájel na proužky a obaloval v kukuřičném škrobu, aby se nelepila. Jeho produkt „State of Maine Pure Spruce Gum“ měl úspěch, ale smrková pryskyřice měla velkou nevýhodu – nebyla příliš chutná a po delším žvýkání se v ústech začala drolit.
O několik let později, v roce 1869, získal vůbec první patent na žvýkačku zubař William Semple. Doufal, že žvýkačka z gumy a dřevěného uhlí pomůže lidem čistit zuby, ale produkt nikdy nedokázal uvést na trh.
Mexický generál a zrození moderního průmyslu
Skutečný průlom přišel díky bizarnímu setkání dvou mužů: exilového mexického prezidenta a generála Antonia Lópeze de Santa Anny (muže, který vedl bitvu o Alamo) a amerického vynálezce Thomase Adamse.
Generál Santa Anna byl v 60. letech 19. století v exilu v New Yorku a přivezl si s sebou tuny mexického chicle(přírodního latexu). Doufal, že se mu podaří s Adamsovou pomocí chicle vulkanizovat a vytvořit z něj levnou alternativu k syntetické gumě pro výrobu pneumatik a hraček.
Všechny pokusy o výrobu pneumatik z chicle však selhaly. Adams měl doma plný sklad lepkavé hmoty a nevěděl, co s ní. Pak si ale vzpomněl, že Santa Anna hmotu s oblibou žvýkal.
Adams chicle svařil, přidal do něj cukr, sasafrasovou příchuť a v roce 1871 představil Adams New York Chewing Gum. Hmota z chicle byla hladká, měkká a držela tvar mnohem lépe než smrková pryskyřice. Byl to okamžitý hit. Adams později přidal mátovou příchuť a vynalezl první automat na žvýkačky instalovaný na stanicích newyorského metra.
William Wrigley a vynález bubliny
Na přelomu 19. a 20. století vstoupil na scénu král žvýkačkového marketingu William Wrigley Jr. Původně prodával mýdlo a prášek do pečiva a žvýkačky dával k nákupu jako bezplatný bonus. Brzy zjistil, že lidé mají o bonus větší zájem než o samotný prášek. V roce 1893 uvedl na trh značky, které známe dodnes – Juicy Fruit a Wrigley’s Spearmint. Wrigley zaplavil Ameriku reklamou, posílal žvýkačky zdarma všem lidem uvedeným v telefonních seznamech a udělal ze žvýkání globální trend.
Žvýkačky té doby však měly jeden problém: nedaly se z nich dělat bubliny. Hmota byla příliš křehká nebo lepivá.
To napravil v roce 1928 Walter Diemer, účetní pracující pro firmu Fleer Chewing Gum Company. Diemer ve volném čase experimentoval s novými recepturami a náhodou objevil hmotu, která byla neuvěřitelně elastická a nelepila se na kůži. Protože měl v laboratoři po ruce pouze růžové barvivo, obarvil žvýkačku na růžovo. Tak vznikla první bubble gum(bublinová žvýkačka) pod názvem Dubble Bubble. Růžová barva se stala celosvětovým průmyslovým standardem.
Cesta k syntetice: Co vlastně žvýkáme dnes?
Během druhé světové války byly žvýkačky standardní součástí přídělů amerických vojáků (pomáhaly jim čistit zuby, zahánět stres a udržovat bdělost). Vojáci rozšířili žvýkačky do celého světa (včetně poválečného Československa).
Obrovská globální poptávka však narazila na biologické limity – stromy zapota v Mexiku a Guatemale už nestíhaly produkovat dostatek přírodního chicle.
V 50. letech 20. století proto výrobci přešli od přírodního latexu k syntetickým polymerům.
Z čeho je žvýkačka dnes? Moderní žvýkačková báze (gum base) je v podstatě druh syntetické gumy (často polyisobutylen nebo polyvinylacetát) – stejný typ polymerů, jaký se používá k výrobě duší do kol nebo plastových obalů.
K této syntetické bázi se přidávají:
- Změkčovadla a elastomery: Aby hmota zůstala v ústech měkká.
- Sladidla: Cukr, nebo v moderní éře zdravějšího žvýkání umělá sladidla jako xylitol, sorbitol či aspartam.
- Příchutě a barviva: Přírodní či syntetické esence, které dodávají dlouhotrvající chuť.
Díky přechodu na syntetické materiály je dnešní žvýkačka levná, má stabilní texturu a její chuť vydrží déle než kdy dříve. Zároveň to však přineslo novou ekologickou výzvu – syntetická žvýkačka se v přírodě biologicky nerozkládá, což vede k zaneseným chodníkům a drahému čištění městských ulic. Výzkum se proto dnes kruhem vrací na začátek a vědci se snaží vyvinout novou, biologicky odbouratelnou bázi, která by se po vyplivnutí sama rozpadla.
